Léto 2024 aneb bod zlomu

Dlouho jsem psala příběhy lidí. Bavilo mě pozorovat jejich cestu k úspěchu. Při rozhovorech jsem cítila jejich energii, emoce. Kolikrát mě to plně pohltilo. Chtěla jsem to taky. Psát vlastní příběh, příběhové Kačí. Jenže to nešlo.

Topila jsem se ve zmatku, kdo jsem já, co znamenám, co umím. Hnala jsem se za kariérou příběhů, protože to je přeci má cesta. Jenže nebyla..

Postupně den za dnem přicházela větší a větší nechuť, která nesouvisela s tím, co se dělo okolo mě, nýbrž co se dělo uvnitř mě.

A tak přišlo rozhodnutí všeho se vzdát. Protože už nebyla energie na nic. Na mého manžela, děti i na Scarlet. Jako by mě obklopila šedá mlha, deprese, možná vyhoření?

Celé léto jsem ztrávila netušíc, co budu po prázdninách dělat. Věděla jsem jen, že už se nemůžu vrátit zpět. Že příběhová Kačí není já. Že mě sice baví psát, ale chci psát svůj vlastní příběh.

Rozhodla jsem se vrátit k tomu, co dělám většinu života, a od svých 15 let intenzivně. Rozhodla jsem se naplno začít věnovat koním. Právě v 15 letech se mi obrátil svět naruby, když mi do cesty přišla Scarlet. Chvíle s ní byli od začátku velmi těžké. Nemohly jsme se naladit na stejnou vlnu. Nebo jsem se já nemohla naladit na sebe?

A tak jsem postupně den po dni, měsíc po měsíci, rok po roce, hledala význam jejího chování. Co se mi snaží říct. Co mi zrcadlí.

Koně jsou stvoření, řekla bych až božská, protože vám ukážou vaší pravou podstatu. A jedině když se zbavíte ega, dokážete být s koněm v harmonii, propojení.

Pomocí koní se dá dojít ke své podstatě. Skrze své strachy, hněvy a další emoce. Když tím projdete, naleznete cestu k sobě, ke svému koni.

A to je přesně to, co šířím mezi lidi. To je můj příběh, který píšu už dvanáct let a je na čase ho nechat číst i ostatní.